Historie obce

Název obce Želetice je od osobního jména Želeta. Vznik jména je také připisován posvátnému jménu - místu, na němž předkové pálívali a s žalem pochovávali zemřelé. Hojné nálezy popelnic a jiných předmětů na různých místech v obci svědčí o tim, že zde bylo staré pohanské pohřebiště. První písemná zmínka o obci Želetice se vyskytuje v souvislosti s břeclavským kostelem, který patřil biskupu olomouckému, a to již v roce 1131. Je předpoklad, že obec existovala již daleko dříve. Staré Želetice ležely snad v trati Želítky, na východ od obce, v sousedství Občin. Hospodářskou základnou obce byla proto stará kulturní půda, která se dodnes skrývá pod názvy tratí Čtvrtě, Padělky, Rovinky, Újezd. Jako jinde i zde bylo nutno rozšiřovat postupně skrovný rozsah zemědělské půdy na úkor sousedních lesních porostů, zejména od té doby, kdy došlo v polovině 13. století k novému obsazení obce větším počtem lidí a k založení kostela. Takto nově získané pozemky dostaly název Nové, Čertovec, Tobolky, Homole, Nivy, Krátký a Štymberk. Jak již bylo řečeno, obec Želetice náležela již před rokem 1131 břeclavskému kostelu a ten patřil biskupu olomouckému. Biskupové postupně dávali své statky v léno menším šlechticům a zemanům za roční plat. Časem dovolovali, aby je i svobodně předávali, nebo prodávali. Roku 1274 biskup Brunno propůjčoval Želetice s 24 lány a jiným zbožím bratřím Frankovi a Albertovi Stockfischovým. V roce 1418 je obec v držení Ondřeje Sysla ze Želetic, v létech 1455-1459 je držitelem Václav Rechemberg a v r. 1460 Protivec ze Zástřizel. Rod pánů ze Zástřizel přenechal v r. 1530 obec Ctiboru Vranovskému z Vranova. Za tohoto pána se v kronikách uvádí, že do celého ždánského kraje došlo k vpádu Turků, kteří vyplenili i obec Želetice.

Když za Michala Krčmy z Koněpas upadaly kostel i farma téměř v úplnou zkázu, pohrozil biskup odnětím léna na Želeticích. V roce 1608 se již setkáváme s novým držitelem léna, a to s bratry  Šimonem a Bartolomějem z Fargašů, kupci želetického jmění, které bylo koupeno za 6000 moravských zlatých. První byl opatem v zábrdovickém klášteře, druhý známým brněnským měšťanem. Ti pak přepustili Želetice v r. 1614 za 6509 moravských zlatých Jiřímu Pergarovi z Pergu, protestantskému pánu v Uhřicích, který držel Želetice až do r. 1619. Kruté chvíle přišly i na Želetice při vpádu Turků a Maďarů v r. 1619 až 1623. Za třicetileté války zůstávají další osudy obec Želetice neznámy. Dle pozdějších záznamů dědina skoro zašla ohněm, mečem a nemocí.

Krátce před rokem 1560 koupil Želetice kníže Gundekar z Lichnsteijna. V jeho rodu zůstal statek až do parcelace v roce 1924. Farnost želetická byla velmi vylidněna. První křest po uvedených válkách byl zaznamenán v matrice v r. 1651, ve Strážovicích až v r. 1653 a ve Stavěšicích v r. 1659. Podle matriky bylo v Želeticích v těchto letech všeho všudy jen asi 44 domů, z nichž v r. 1656 bylo obsazeno jen 11 a sedláci užívali pouze 79 kusů pole.

Nová pohroma přišla na Želetice při vpádu Tatarů, a sice v r. 1663. Ze zápisů ve farní matrice ždánské je zřejmé, že v roce 1678 bylo zapsáno jen 19 křtů, z nichž z farnosti želetické žádný.

Lupičské vpády Kuruců, podnikané od r. 1705 do ždánké krajiny, trvaly několik let, postihly i obec Želetice několikráte. Na ně se jistě vztahuje záznam ve ždánské matrice těchto let: "Dnes 20. května 1710 pro nedbalost lidskou byl vypleněn kostel sv. Jakuba v Želeticích, fara a 25 domů." Je tu zmíněna nedbalost stráží na Výhni v Nenkovicích a na Strážné u Dražůvek, nebo se vytýká zemské správě, že nedobře střežila hranice zemské. Z kostela stala se pak už jen malá kaple. Pravděpodobně spadá na vrub Kuruců i požár malé želetické kaple r. 1713. Dle farního protokolu byla kaple obnovena a zvětšena majitelem ždáského panství Josefem z Lichtensteina (1721-1732) v podobě, jakou dostal kostel do poslední velké opravy a přestavby v roce 1925.

Ždánská vrchnost věnovala koncem 18. století zvláštní péči hranicím svého a obecního majetku. Její vrchní, jménem Fučíkovský, byl bezohledný člověk. Ještě před několika desítkami let všude lidé jeho jméno dobře znali a s hrůzou o něm vyprávěli. Při Želeticích bývali za jeho časů ještě zbytky Horního a Dolního rybníka, jimiž protékal Ždánský potok. Želetičtí odedávna pásávali kolem obou rybníků. Když se rybníky zanesly, ukázala se pěkná plocha, na kterou si činily nárok vrchnost i obec.

Z veliké plochy rybníků sousedé užívali jen Jožky a Přední louky, jak bylo smluveno r. 1812.

Po bitvě u Slavkova r. 1805 Francouzi nadělali v Želeticích farnosti lidem mnoho škody a příkoří. Obsadili faru, faráře Antonína Mossera, který je sám hned za odpuštění prosil, zbili sáčkem jeho vlastních peněz. Farář pak utekl z fary a bloudil několik dní po farnosti. Roku 1809 Francouzi už nebyli tak zlí. Jejich pobyt zůstal omezen na kraj brněnský, jehož hranice ve zdejších místech šla přes Násedlovice, Karlín, Nenkovice a Daržůvky k Větřovu. Ve Strážovicích a Stavěšicích leželi Rakušané.

Velký požár v r. 1811 zničil 9 stodol. Ještě větší požár vypukl v r. 1833 v hospodě uprostřed dědiny a zničil od hospody počínaje na vrchní konec 5 gruntů a 16 chalup. Želetice trpěly i v dalších letech častými požáry, jež však byly zpozorovány většinou včas a zdolány.

Cholera schvátila Želetickou farnost poprvé roku 1831 a vrátila se vícekrát.

Jako jiné ponoukalo vlastenecké hnutí r. 1849 i faráře želetického Josefa Průdka tím, že začal zapisovat do matrik česky. Brněnský biskup Antonín Schaaffgotsche, jehož národní hnutí v duchovenstvu velmi znepokojilo, zakázal psát matriky česky. Farář Průdek, rodák z Rakvic, zemřel a kostel zůstal neobsazený bez administrátora.

Dle farního protokolu, který byl založen na ústním podání, bývala v Želeticích jen malá kaple, jíž užívali také habáni. Gotický presbytář s gotickým vítězným obloukem je nejstarší ze zbytku původního kostela. Loď stojí z neznámých důvodů k presbytáři šikmo. V r. 1925 byla rozšířena o pravou a levou boční kapli. Při té příležitosti se z různých známek poznalo, že také loď byla původně gotická. Kostel je zasvěcen sv. Jakubu staršímu. Obraz namaloval František Sequens. V kostele je několik vzácných soch, jako např. sv. Jakuba, Ježíše Krista a Panny Marie. Rovněž socha sv. Anny a sv. Marie růžencové, dále pak obraz sv. Vendelína darovaný baronem Wildmannem, majitelem Strážovic. Zmíněná socha sv. Anny dle pověsti byla vykopána ovečkou při pastvě u cesty ke Strážovicím. Odtud se polní cesta nazývá "Ke sv. Anně". Ovčák Jan Ficka dal r. 1804 postavit sochu na obnovený oltář. V lodi jsou ještě staré sochy sv. Jana z Nepomuku, sv. Barbory a velmi vzácný obraz P. Marie Czentochowské malovaný na plechu. Křížová cesta, která zde byla roku 1954, pocházela z r. 1838.

Za 1. světové války r. 1917 bylo z věže kostela zrekvírováno 5 památných starých zvonů, pocházející z r. 1562, 1726, 1592 a 1739. Nové zvony byly pořízeny v r. 1919.

V roce 1925 při generální opravě a přestavbě chrámu byly pořízeny nové varhany za 20 tis. Kč, nové lavice za 12 tis. Kč, křtitelnice a nová kazatelna za 28 560 Kč. Celková oprava kostela si vyžádala 224 880 Kč. Vymalování kostela bylo provedeno podle návrhu rodáka z Nenkovic Jana Kohlera. Akademický malíř Jan Kohler se narodil r. 1873 a zemřel ve Strážovicích r. 1941. Studoval na pražské Umělecko průmyslové škole a pak na malířské akademii, na níž byl žákem profesora Ženíška. Proslul jako výborný ornamentik a malíř převážně náboženských motivů.

V roce 1954 byla provedena další nákladná oprava kostela. Při této příležitosti byla provedena nástropní malba v lodi chrámu. Akademický malíř Sychra zde vytvořil tři díla, která se jmenují Poslední večeře Páně, Zvěstování Panny Marie a Nanebevzetí Panny Marie. Současně byla obnovena malba navržená akadem. malířem Janem Kohlerem.